Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se teď třinecký hokej vydá. Pět titulů v řadě, specifická situace těžkého průmyslu v Evropské unii, nejistoty kolem hutnictví. Otázka zní: bude i přes to všechno primárním cílem další titul? Nebo spíš udržení vysokého počtu prodaných permanentek, stabilita. Můj vnitřní pocit se lehce přiklání k té druhé variantě. Udělat pár výměn, udržet zájem a očekávání fanoušku i když neprovedeme zásadní změny, můžeme to uhrát na to, že to třeba vyjde. Pokud bychom ale chtěli jít bez kompromisů po titulu, museli bychom stavět tým primárně na dvě konkrétní překážky – na Pardubice a Spartu. Přesně tak, jak to v posledních letech dělaly ony. Otevřeně si řekly: chceme titul? Musíme porazit Třinec. A podle toho skládaly kádr. Nemusíte být Hosták, nebo Moravec, dnes už každý (i trenér od klávesnice) ví - chcete titul? Musíte porazit v play-off Pardubice nebo Spartu. Na některý z těchto týmů narazíte dřív, nebo – když budete mít štěstí – až později. Chce to mít zkušeného trenéra, který dokáže vymyslet detailní plán na konkrétního soupeře. Brankáře, který v rozhodujících chvílích „zavře krám“. Hráče, kteří se nebojí jít do předbrankového prostoru, obránce s rychlou, přesnou rozehrávkou, kteří dokážou přechod do útoku zjednodušit a zrychlit. U nás to zatím vypadá, že je hlavní cíl udržet vysoký prodej pernamentek, než že bychom se připravovali na boj o titul. Je to nutně špatně? Nemusí být. Je to nová realita? Může být.