APW
Radima Rulíka zná od svých čtrnácti, pocházejí ze stejného regionu, spolupracovali spolu. I Radek Duda během kariéry těžil z drilu, jenž mu ordinoval oslavovaný trenér dvacítky. Bývalý známý útočník je nyní vyhledávaným individuálním koučem, jenž pracuje i s hráči NHL a pro iSport Premium otevřeně rozebírá stříbrem nazdobený šampionát v Halifaxu. Jaké vidí Rulíkovy zbraně, co mu naopak schází? A proč krásný výsledek české dvacítky není obrazem výchovy českého hokeje?
Jak velkou zásluhu nesou trenéři v čele s Radimem Rulíkem na mimořádném úspěchu dvacítky?
„Určitě velkou. Trenéři mají největší vliv na chod týmu, to oni buď dostanou kluky na svou stranu, nebo nedostanou. A podle toho turnaj dopadne. Trenérskému štábu v Halifaxu se klíčová věc evidentně povedla. Jasně, asi nejen já bych vzal na turnaj i některé jiné hráče a v určitých sekvencích několika zápasů bych to koučoval jinak. Ale tak tomu bývá vždycky.“
V branži občas zaslechnete, že Radim Rulík je typově ideálním koučem pro mladší hráče. Určitě nejen pro ně. Ale je dvacítka parketa vyloženě pro něj?
„Když se podíváte na jeho řeč těla, na jeho výraz, tak už tímhle si získává respekt, někdo z něj může mít možná až strach. Na střídačce působí velice dobře. Výjimečný trenér, jenž chce dělat hokej na nejvyšší úrovni, musí mít v mých očích charisma, přirozenou vážnost, být ohromně pracovitý a zároveň ohromně pokorný. K základním dovednostem patří umění získat si tým na svou stranu, být dobrým psychologem, stratégem. Kvalita kouče se ukáže hlavně v klubu. Medaile na repre akci je určitě fajn, na druhou stranu buďme upřímní. Semifinále v Halifaxu s tímto mančaftem byla povinnost. Pokud teď Radim nevyhraje s Pardubicemi titul, tak to pardon. Není tady lepší tým. Na papíře určitě ne. Pokud to shrnu, za sebe a naprosto upřímně říkám, že Radima Rulíka nepovažuji za speciálního kouče, jenž by byl oproti jiným odskočený.“
Proč ne?
„U mě si udělal škraloup ve chvíli, kdy přišel ke dvacítce a neměl přehled o hráčích dané kategorie.“
Kdo opomenutý vás napadá?
„Například netušil, co za hráče je Marek Alscher, draftovaný borec do NHL. Takže úplně zbytečně zabil dvě reprezentační akce hráči, který na šampionát jednoznačně měl. Pozor, není to zdaleka jenom můj názor. Nedomnívám, že náš hokej si může dovolit tak kvalitní plejery nechat ležet ladem, nevědět o nich. Pokud chtějí lidi dělat nároďák, musí znát všechny aspiranty a dávat šanci pokud možno všem. My Češi bohužel neumíme vytvořit pořádného hráče. Mistrovství dvacítek prokázalo, jaký kus cesty kluci prošli v zámořských juniorkách.“
Dá se říci, že Kanada připravila český tým na stříbrný úspěch?
„Jednoznačně. Naši kluci vstoupili do vysoce konkurenčního prostředí a podle toho začali fungovat, existovat. Na jedné linii je týmová složka, na druhé tvrdé individuální zdokonalování se. My tu pořád chceme všechno dělat týmově, ale zapomínáme, že hokej je individuální sport. Pokud se chcete někam dostat, nezbývá vám než pracovat sám na sobě, ideálně se specialisty. Především v létě, kdy máš na sebe nejvíc času.“
Trochu jsme zamluvili, zda je dvacítka a vůbec hokejová omladina parketou pro Rulíka.
„Radim je přísný, zásadový, praktikuje tvrdé tréninky, má svoji filozofii. Dokáže na sebe navléct tlak, sejmout ho z hráčů. To všechno jsou dobré vlastnosti. Je to jeho věc, ale co mi u něj chybí, jsou výjezdy do ciziny, na stáže. Co má v tomto směru za sebou? Podle mě téměř nebo vůbec nic. Dnešní doba je prudce rozvojová, nebudeme si nic nalhávat, český hokej trendy neudává, je třeba navštěvovat svět, nechat se inspirovat, mluvit s lidmi, předávat si zkušenosti. A hlavně, jako trenér můžete mít menší talent, ale vždycky vás musí zdobit charakter. To je největší bolest českých trenérů.“
Jak to přesně myslíte?
„Chce to být víc za sebe a jít si tvrdě svou cestou, které bezmezně věřím. Neměnit názory, nedělat nesmyslné kompromisy a nelézt nadřízenému pořád do zadku kvůli pár korunám.“
Řadíte Radima Rulíka někam do blízkosti Václava Varadi?
„To je neporovnatelné. Venca Varaďa je úplně jiná trenérská kapacita a osobnost.“
V čem?
„Jen se podívejte, jak na sobě pracuje. Vyhrává jeden titul za druhým a přitom, kdykoli to jde, rozletí se do světa. To je přesně ono. Nezůstávat doma s prstem v nose. Lítá do špičkových klubů Evropy, dostane se na kemp New Jersey Devils, přímo do kuchyně. To je úžasný. Do toho zvládá obsluhovat sociální sítě, má svůj web. Takhle to má vypadat. Dělat si svůj vlastní development a nejezdit ven pouze tehdy, kdy je akce nároďáku. Bez vzdělávání se nezlepšíte, neposunete. Což samozřejmě obnáší vzít si svoje peníze a vyrazit se učit. Jakmile se nevydáte aspoň jednou za dva roky do světa, myslím do Kanady nebo Ameriky, jste mrtvej kouč.“
Nemůže to být tak, že Varaďův způsob cesty je jedna varianta a Rulíkův manuál druhý? A přitom jsou obě úspěšné.
„Jasně, každý trenér má svoji filozofii. Já tu chci jen nastínit, že když budeme chtít s českým hokejem něco podniknout, musíme ho předělat. A předělat myšlení. Zrcadlem našich mládežnických ligových soutěží nejsou dvacítky, nýbrž kategorie šestnáct až osmnáct. A s nimi v repre horko těžko porážíme Němce a Švýcary. Vezměte si projekt Litoměřice, kolik hráčů se z něj dostalo na dvacítky? Vždyť je to ostuda. Přitom talent v našem hokeji máme, jen s ním absolutně neumíme zacházet.“
Roky se nadávalo na přebujelé soutěže, ale jenom o nich to přece není, ne?
„Chybí nám trenérské osobnosti. Spousta z nich jen papouškuje názory nadřízených z toho důvodu, aby si udrželi místo. Často v sobě nemají osobní touhu a oheň zlepšit se, zvýšit vlastní prestiž, někoho pořádného vychovat, změnit klukům život k lepšímu. O tom je tahle práce. Ročník 2003 a 2004 mám detailně naskautovaný a jsem nadšený, jaký progres kluci udělali. Akorát, že venku a do velké míry díky zahraničním trenérům.“
Například?
„Mám jistou slabost pro Jirku Kulicha, kterého jsem měl na kempu. Je neskutečný v tom, že udělá hned to, co po něm chcete. Že dostal ve Varech příležitost hrát v sedmnácti extraligu, nepovažuju za dárek pro Jirku, ale naprostou povinnost ve chvíli, kdy si k sobě takového hráče vezmete. Naštěstí se s ním tady nezametlo jako s celou řadou jiných talentovaných kluků. Třeba tehdy ještě dorostence Davida Jiříčka jsem kdysi viděl na zápase ve Vrchlabí a Honzovi Ludvigovi (bývalý skaut Liberce) jsem okamžitě volal, ať zatelefonuje Filipu Pešánovi a vezmou ho k Tygrům. Ale do chlapů! Šlo na první pohled o generační talent.“
A takových je tu víc, že?
„Samozřejmě. Jak říkám, jen s nimi umět pracovat. Podívejte se, jak se za poslední rok zlepšil v Kanadě David Špaček nebo Gabriel Szturc. Oba udělali neuvěřitelné pokroky. Nebo když se podívám na bruslení Jakuba Brabence, další obrovský skok. A taky hraje venku, samozřejmě.“
Pohybově jsou všichni úplně jinde než loni. Záležitost skills koučů?
„Nepochybně. Ale nejen jejich. Jde o kanadskou rutinu, která je na skvělé úrovni. V Kanadě děláte všechno v obrovském tempu. Každopádně každý hráč musí makat na bruslení. Bruslením si kupujete čas na ledě. V liberecké organizaci jsem měl tři roky pod sebou Adama Měchuru, taky účastníka letošních dvacítek. Pořád jsem ho musel přemlouvat, aby na sobě začal pracovat. Dva roky na to neslyšel, až poslední rok mu to došlo a začali jsme víc dělat. Odešel do CHL a podívejte se, jak ho to nakoplo. Kam se vypracoval bruslařsky. A zase se vracím k trenérům. Spousta z nich tady nedělá dostatečnou práci. Teď bude mistrovství světa osmnáctek ve Švýcarsku, jsem zvědavý, kolik našich trenérů tam potkám. Loni byly osmnáctky za rohem v Německu, účast českých koučů byla tristní.“
Stále dokola se tu omílá slabší zápal mladých českých hráčů a jen co zmizí v cizině, nedělá jim potíž naskočit do úplně jiných a tvrdších obrátek. Sami to přiznávají. Kdo za to může?
„Celé je to o tom, že hokejový svět za mořem funguje na bázi try outu. Na kempech CHL týmů se vám objeví padesát, šedesát kvalitních hráčů. Ti kluci jdou po sobě, požírají se navzájem. Aby přežili. Ti skutečně dobří prověrkou odolnosti projdou. U nás kluky nic a nikdo neohrožuje.“
Co s tím, aby tomu tak bylo?
„Pomohli bychom tomu odbouráním tabulkových hodnot za přestupy. Tak, aby hráči mohli chodit za trenéry, jimž věří. Pak se vám na předsezonním kempu juniorky, kde to má hlavu a patu, objeví padesát hráčů. Konečně máš k dispozici materiál, tu potřebnou konkurenci. Další věc je, že za mořem není prostředí tak toxické jako u nás. Všichni tam jsou nastavení jinak než my. Je to tam mnohem zdravější, otevřenější. Přidávat si v Kanadě nad práci v klubu další fázi je naprosto automatické a vítané.“
Zatímco u nás si mnozí žáci, dorostenci či junioři pořizují druhou výstroj, aby potajmu mohli na individuální doučování.
„Tak to je. Znám spoustu příkladů, kdy trenéři v klubech zakazují hráčům skills trenéry, nadávají jim a hromadně klukům zamykají výstroj. To je absurdní. Trénovat a dělat všechno věčně pohromadě je absolutní nesmysl. Kdo chce dělat něco navíc, musí přece dostat zelenou. Ty řeči, že není s týmem a že se vrací unavenej… Co to je za blbost?“
V zámoří pracují jednou tolik, že?
„Tady mnozí vůbec netuší, jaká porce dřiny tam je obyčejnou normou. V Kanadě na sobě všichni dělají individuálně přes léto a pak se našvihaní všichni potkají na konci prázdnin na kempu. Jak chcete na jednom placu s dvaceti kluky správně pracovat? Když každý hráč je jiný a potřebuje něco jiného než Pepa vedle. Fakt, že někdo u nás vyhraje titul Akademie roku, neznamená nic ve chvíli, pokud nevychováte hráče do NHL. Němci už to chápou, jinak by nekladli takový důraz na individuální přípravu s hráči, jako byli Stützle nebo Seider. Loni v létě jsem odletěl na stáž do Kanady k Honzovi Ludvigovi, kde měl kluky, co jdou letos na draft. Jejich přístup? Po špičkovém zápase ve WHL chodili ještě trénovat. Na věcech, které jim tolik nejdou. Ten samý večer. Stačí?“
Po dvacítkách se postupně mění názor: český hokej dobré hráče má, ale doma se to z nich nedostane. Co s tím?
„My tady nad spoustou kluků zlomíme hůl, protože nám zrovna teď v tuhle chvíli nepřijde dobrej. Díváme se na něj krátkozrakýma očima. Málokdo si dá tu práci změnit to, vzít si kluka do pracek a trpělivě na něm dělat. Skauting je o budoucnosti. Co z dotyčného borce dokážu udělat za tři roky. Jenže bohužel naši trenéři si často honí jen vlastní triko. Řeší svoje výsledky. První úkol přitom je: dostat hráče na svou stranu a jednoho po druhém zlepšovat. Pokud se mi to bude dařit, výsledky přijdou samy. Takovýto náhled na věc potřebujeme.“
Takhle myslím pracuje Marek Židlický, jenž měl v Halifaxu na starosti obránce. Váš dojem?
„Stejně jako si skautuju hráče, skautuju si i trenéry. A Mára Židlický je v mých očích génius. Vezměte si, jak už na odloženém letním mistrovství světa učesal hru naší obrany. Borec na svém místě.“
Přitom to býval samorost, jel si podle svého a kouče moc nepotřeboval. A teď se z něj klube velmi silná trenérská osobnost.
„Mára se svým hokejem byl už tenkrát nadčasovej. Ještě v dorosteneckém věku to byl normální gauner. On a David Hruška vyváděli jeden průser za druhým. A vidíte, jaký udělal pokrok a vývoj. Další důkaz, že se dobrým člověkem nikdo nerodí, ale stává se z něj během života. Někomu to jde líp, někomu míň, někomu vůbec. Mára učinil životní pokrok v IFK Helsinky, na modré si dělal stahovačky, kličky, lidi na tribunách padali na zem. Jeho hokej předběhl dobu o deset, patnáct let. To, co je k vidění dnes, hrál už před patnácti lety. A do velké míry díky Márovi jsme měli nejlepší obranu na turnaji, lepší než Kanada. Vzít ho do realizačního týmu byl perfektní tah. Takhle si představuju sestavování štábu, pokud hlavní roli dostane trenér, který hokej na vrcholové úrovni nikdy nehrál. Proto si k sobě vezme Máru Židlického a Ondru Pavelce. Je strašně důležité ty dva světy propojovat.“
Jenže ty dva světy se u nás dost často nemusí, že?
„A víte, proč? Není přece možné, aby se vystudovaný trenér s minimální hokejovou praxí, co skončil v juniorech nebo ve druhé lize, povyšoval nad studujícími hráči, kteří to dotáhli do extraligy, do ciziny nebo i do reprezentace. V byznysu máte odehráno přes tisíc zápasů a cvičí vás borec, co to nikam nedotáhl. A už se nikdo nezajímá, proč skončil, proč se v juniorech nekousl a nepokračoval. Asi mu některé velmi důležité vlastnosti chyběly. To mě na našich trenérských licencích štve pořád. Hokej vás v životě nenaučí člověk, co ho nikdy pořádně nehrál.“
Radim Rulík vás hokej naučí, ne?
„Radim je typem trenéra pokus – omyl. Spoustu věcí se naučil, má za sebou obrovskou zkušenost, vše si vydřel tvrdou prací a z chyb se poučil. Co určitě nemá, je cit pro herní situace jako má například Vláďa Růžička. Třeba ve druhých třetinách na mistrovství jsme mívali problémy, protože jsme to měli dál na střídačku. Dalo se na to reagovat, ale nereagovalo se. Podívejte, já Radima znám od svých čtrnácti, nikdo v branži ho nezná tak dlouho jako já. Dělal mi kdysi letní přípravu do Kanady, byla strašně namáhavá, ale byl jsem tam nejlíp připravený ze všech. Už tenkrát mi došlo, že klíč vězí v individuální práci.“
Kdysi v Litvínově jste se s Radimem Rulíkem nepohodl, a přestože jste se znali velmi dlouho, v klubu vás propustili. Co za tím bylo?
„Byli jsme dobří přátelé, ale v jeden moment mě hrozně zklamal. Tím se naše životní cesty rozdělily.“
Hodně se teď mluví o Eduardu Šalém, sedmnáctiletém útočníkovi Komety. Všechna čest, jak na tom hokejově je v tomto věku, přesto: nepřišel vám v Halifaxu utlumený?
„Loni na osmnáctkách byl perfektní. Začátek extraligové sezony měl slušný, ale pak byl skoro až plonkový. Ptám se, proč. Nevěřím, že se s ním v Kometě dobře pracovalo. Nevěřím tomu. Proto jel na dvacítky úplně vyčichlej. Může poděkovat trenérům, že ho po prvním utkání s Kanadou podrželi. Za mě předvedl málo. Jestliže chce být draftovaný v prvním kole, musí ukázat víc. Na druhou stranu, jeho chemie s Jirkou Kulichem je parádní. Plus defenzivní Matyáš Šapovaliv. Tahle lajna mi dávala smysl. O to větší škoda je, že Eda Šalé nepředvedl víc.“
Šalé to nyní musí pořádně nakopnout a jít do sebe, souhlasíte? S přispěním trenérů, samozřejmě.
„Jednoznačně. Za příklad by si mohl vzít Gabriela Szturce. Už loni mi přišel zajímavý, ale ne tak dobrý v bruslení. Ťapal na tom. Podívejte se dnes… Absolvoval perfektní letní přípravu s Liborem Chytilem, zesílil, což je pro bruslení zásadní. A jeho pokrok je nevídaný.“