kodwerk29 „Nemyslím to vůbec zle, aby se třeba někdo z Třince urazil,“ povídal Hlava po třetí těsné prohře. „Klobouk dolů před nimi, ale hráli zase ten svůj klasický buzerantský play off hokej. My jsme na to nedokázali najít recept, abychom je porazili aspoň v jednom utkání. Kdybychom aspoň ten jeden u nich urvali, série mohla vypadat maličko jinak. Ale to jsou ta kdyby. Mají zkušený tým v play off. Ukázali nám to. Hráli hrozně jednoduše. My udělali malou chybu, oni toho využili.“
Adamský: Jako se Zlínem
Třinecká reakce? Úsměv. Pokrčení ramen. A historická reminiscence. „To samé jsme kdysi říkali o Zlínu,“ vybavil si okamžitě bývalý třinecký útočník Martin Adamský, když Nicolase Hlavu v televizním rozhovoru slyšel. „Ale pozor, když jsme dřív hrávali proti Zlínu, tak to byl opravdu buzerantský hokej,“ dodal se smíchem. „Ne, že by byli zákeřní, ale hráli tu svoji hru, co byla strašně otravná. Pro všechny. A byly tam i další faktory, co nás štvaly, nebylo to jen o herním stylu.“
Otravná a účinná hra, sluší se dodat. Právě se Zlínem mívali dřív Oceláři v play off největší problémy. Prohráli všech sedm sérií, které s Berany v samostatné soutěži hráli. První v sezoně 1995/96, zatím poslední v ročníku 2015/16. I proto, že se jim rival pokaždé dokázal dostat do hlavy.
„Šedesát minut jsme do nich bušili, oni pak hráli dvě přesilovky a konec,“ vybavuje si Adamský, který od mistrovského titulu 2011 pamatuje čtyři ztracené série se Zlínem. „Procházelo jim, co nám ne, dostali se nám do hlavy. Nebyla náhoda, že jsme s nimi pokaždé vypadli. Člověka to štvalo, myslel na to. Mohli jsme pak stejně jako Hlava do novin říkat, že hráli buzerantský hokej, ale my seděli v hospodě a oni hráli finále...“
Polanský: Debilní hokej!
Podobně na tom byl i Adamského letitý parťák Jiří Polanský. Když se v průběhu semifinále 2013 otevřeně opřel do soupeřů ze Zlína, schytal to ze všech stran. A po prohrané sérii ještě víc.
„Ve čtvrtfinále se Spartou se snažily oba týmy hrát hokej,“ líčil Polanský před šestým semifinále proti Zlínu. „Oni to ale pinkají u plexiskla ven, furt se drží, hákují, chtějí nám to tím znepříjemnit. Máme natrénováno, přebruslujeme je, přehráváme, jenže to neproměníme v góly. Víme, že to nebudou měnit - budou hrát stejně debilní hokej, jaký hrají teďka.“
Výsledek? Postup Zlína do finále. Stejně jako o rok později, kdy se Polanskému výroky o debilním hokeji vrátily jako bumerang. Při každém doteku s pukem se na něj ve Zlíně pískalo a bučelo. Co na tom, že Oceláři po prvních dvou zápasech doma vedli 2:0? Venku padli 0:2 a 3:4, doma nezvládli prodloužení (3:4p) a už se nezvedli (1:5). Do finále šel znovu Zlín.
„Nic se nestalo a stadion hučel, ale to k tomu patří, počítal jsem s tím,“ vykládal Polanský. „Nejel jsem tam s tím, že by na to Zlínští zapomněli. Tak jako my nezapomínáme, že nás minule vyřadili.“ Na peprné výroky už si dával větší pozor. „Před začátkem play off jsem byl upozorněný, abych se k výrokům o debilním hokeji vůbec nevracel. Snažili jsme se soustředit na naši hru. A stejně jsme to zase nezvládli.“
Podobně na tom byl i Martin Adamský. Manželku si přitom paradoxně našel právě ve Zlíně. „Jsme spolu dlouho, je už naočkovaná Třincem. Vůči Zlínu má stejné antipatie jako já,“ usmíval se Adamský. „A nejsme v tom sami. Je to jeden z mých nejnepříjemnějších soupeřů. Vším. Jak herně, tak i celkovým dojmem. Prostě nemám Zlín rád a nikdy jej mít rád nebudu.“
Že Oceláři poslední roky hrají v play off podobně defenzivní styl? „Účel světí prostředky,“ připustil Adamský a připomněl tři mistrovské tituly. „I teď proti Litvínovu kluci výborně zavřeli střední pásmo, soupeřům se tam těžko dostávalo, nahozené puky měli obránci nebo gólman. A Litvínov byl bezzubý.“
To ostatně potvrdil i litvínovský Nicolas Hlava. „Vyhodili nám puk z pásma, postavili se a čekali. My jsme nahodili, snažili se dojet. Oni zase jen vyhodili. A takhle furt dokola... Pořád na nás čekali, na naše chyby. To je vlastně asi největší rozdíl mezi našimi dvěma týmy. Jejich zkušenost v tom, že si počkají a pak opravdu trestají.“
Ošklivá výhra je víc
Názor po letech poupravil i Jiří Polanský. Rekordman v počtu zápasů odehraných za třinecké Oceláře (918) na vlastní kůži zažil výrazný posun a změnu herního stylu. Od bezuzdně ofenzivního hokeje, po přísně defenzivní taktiku, jakou nastavil trenér Václav Varaďa.
„Když jsem přišel v roce 1999 do Třince, byl to extra ofenzivní tým,“ vzpomínal Polanský. „Útočilo se, hrálo nahoru dolů, hrozně se mi to líbilo. Pro útočníka to bylo něco moc příjemného. Jednou hrajete 7:3, podruhé 4:6, sbíráte kanadské body. Jenže v konečném důsledku to moc úspěšné nebylo. Třinec se postupně změnil. Pro mě až v skoro neporazitelného soupeře v play off.“
Že býval extrémně ofenzivní Třinec divácky zajímavější? I v tom má dnes Polanský jasno. „Jestli bych si měl vybrat mezi ošklivou výhrou a krásnou prohrou, tak beru ošklivou výhru. Jako hráč, i jako fanoušek. Navíc, kdybych chtěl vídat svůj tým hrát čistě ofenzivní hokej, tak mám 5. února po sezoně. Protože play off není o výhrách 6:1. Play off je to, co teď hraje Třinec.“ A co dřív hrával i Zlín.