Po třech mistrovských titulech s Třincem společně vyrazili do světa. Bratři Kovařčíkové, Ondřej (27) a Michal (26), zatím mají ve finském Jukuritu dost smůlu. Kvůli zraněním se na ledě ani pořádně nepotkali. „Od začátku sezony mám už třetí zlomeninu, asi mi nesedl čerstvý finský vzduch,“ hořce se pousmál starší ze sourozenců. „Byl jsem zvyklý na třinecký, asi mi zřídly kosti.“
Ondřej a Michal Kovařčíkovi se paradoxně nepotkali ani při dvojrozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz. Zatímco Michal odpovídal po tréninkové dávce z Finska, Ondřej seděl u telefonu v Třinci. „Propojíme telefony, na to už jsme s bráchou zvyklí,“ vyřešil situaci Ondřej Kovařčík. Mluvili o zvykání si na Finsko, přezdívkách a porovnali i trenéra Olliho Jokinena s Václavem Varaďou.
Začněme od nepříjemných zranění, co vás trápí?
Ondřej: „Já mám fakt super sezonu... Jak jsem nebyl pět let zraněný, tak teď mám už třetí zlomeninu od konce září. Teď je to ruka, docela smůla. Doufám, že jsem si to vybral.“
Michal: „Já byl nedávno taky měsíc mimo. Nic vážnějšího, mohl jsem trénovat, ale hrát nešlo. Je těžší do toho znovu naskočit. Stejně jako brácha věřím, že to bude už jen lepší.“
Čím si, Ondřeji, takovou smůlu vysvětlujete? Přejel jste cestou do Finska černou kočku?
Ondřej: „Možné to je. (usměje se) Asi mi nesedl čerstvý finský vzduch, byl jsem zvyklý na třinecký a asi mi zřídly kosti. Kluci si ze mě dělají srandu, že bych měl pít víc mlíka. Ale takovým zraněním nejde moc předcházet. Smůla, nemá cenu se litovat.“
Zranil jste se v soubojích, nebo při blokování střel?
Ondřej: „Chvíli jsem hrál i se zlomenou kůstkou v chodidle, ale dál to nešlo. Poslední zápas před Vánocemi mě to už nebolelo, tak jsem si řekl, že to zkusím. A hned třetí střídání mě borec poslal zezadu hlavou na mantinel. Dal jsem ruku před sebe tak nešťastně, že jsem si ji o mantinel zlomil.“
Michal: „Smůla. Taky proto jsme spolu v lize odehráli jen pár zápasů. Plus něco v přípravě a CHL.“
V Champions Hockey League se vám podle bodů celkem dařilo, je to tak? Michal má ze sedmi zápasů 5 bodů (1+4), Ondřej tři (1+2).
Michal: „Jo, to bylo úsměvné. V Lize mistrů jsem na sobě měl dres TOP Scorera a přitom jsem v lize neměl ještě ani gól.“
Jak probíhá vaše finská adaptace?
Ondřej: „Čekali jsme, že to bude náročné. A že to nebude sranda, to platí. Hra vypadá jinak, všechno je strašně rychlé a hráči ohromně šikovní. Já jsem bohužel jenom rychlý a nejsem šikovný. (usmívá se) Musím na tom zapracovat, zvyknout si na jiný styl.“
Michal: „Právě v rychlosti je to jiné. Taky je tady málo týmů, možná jeden dva, co hrají past ve středním pásmu. Fakt se hraje agresivně, napadá se, hraje nahoru dolů a z toho je dost šancí.“
Ondřej: „Já jich měl do prosince i s těmi zraněními víc, než za celý rok v Česku. Jenže jsem trošku dřevák. Mohl jsem mít gólů na kontě víc.“
Michal: „Snažíme se, šancí si vytvoříme opravdu hodně, ale je to pro nás nějaké zakleté. A moc nám to neusnadňují ani čeští brankáři, kterých je v lize dost.“
Ondřej: „Nezapomenu třeba, jak mě vychytal Marek Langhamer z Ilvesu. Minutu před koncem jsem měl tutovku a on vytáhl zákrok roku!“
Kdy se, Ondřeji, vrátíte na led?
Ondřej: „Doufám, že někdy v půlce února. Sádru nebo dlahu sundávám příští pondělí, než ruku rozhýbám a dostanu se do toho zpátky fyzicky, bude to chvíli chtít. Doufám, že zhruba deset zápasů do konce základní části ještě stihnu, abych se připravil na play off.“
Léčíte se doma?
Ondřej: „Ano, přijel jsem do Česka, abych nabral trošku energie ze sluníčka.“
Michale, nepropadáte ve Finsku bez bráchy depresi?
Michal: (zasměje se) „Deprese jsou tady z té tmy pořád. Ne. Jsme na sebe s bráchou zvyklí, ale vidíme se jen na stadionu. Potrénujeme, někdy si dáme oběd a pak jdeme každý domů. Nebydlíme společně, brácha je s přítelkyní, takže se mimo zápasy nebo tréninky sejdeme tak jednou týdně, když je třeba v neděli volno. Zajdeme na oběd nebo večeři i s Liborem Zábranským.“
Tým vás už vzal? Cítíte se v Jukuritu dobře?
Michal: „Cítíme. Je tady spousta mladých kluků i dost importů, takže nejsme odstrčení. A co je super, konečně nejsem v týmu nejmladší.“ (usmívá se)
Ondřej: „Za začátku, než jsme se oťukali, to bylo trochu nervózní. Ale kluci jsou tady fajn, udělali jsme si další nové kamarády. Je příjemné v kabině trávit čas. Je to jiné, někdy mi česká sranda chybí, ale i tady je veselo.“
Ústředí řečí je angličtina, nebo finština?
Michal: „I trenéři mluví anglicky, to je dobré, nemusíme se extra učit finsky.“
Ondřej: „A nikdo nám nemusí nic dodatečně vysvětlovat, trenér mluví ke všem anglicky. Ale finské nadávky už jsme samozřejmě pochytili.“
Michal: „I švédské.“
Trenérem je bývalý elitní útočník Olli Jokinen. Snese srovnání s Václavem Varaďou?
Ondřej: „V něčem je Vencovi opravdu podobný, v něčem ne. Od hráčů vyžaduje absolutní nasazení, i v tréninku musíte jet na sto procent. Když ne, dokáže vám to dát hodně důrazně najevo. V tom si jsou s Vencou podobní. Oba chtějí tvrdě pracující hráče.“
Michal: „Přesně. Jediný rozdíl je možná v tom, že Jokinen je v šatně víc otevřený. Venca měl svůj office, Olli chodí do šatny mnohem víc a je i k hráčům otevřenější.“
Žádný studený finský čumák?
Michal: „Vůbec.“
Ondřej: „Finové jsou obecně trochu zavření do sebe, ale Olli byl dlouho v Americe. Je jiný.“
Hokejově to v rukách stále má?
Michal: „Jo, jo. Sem tam jezdíme nájezdy a v nich je nejlépe vidět, že to pořád v rukách má.“
Ondřej: „Jen má strašně malou hokejku! Takovou florbalku. Vůbec nechápu, jak s ní mohl hrát.“
Největším fanouškem je váš děda. Už se přijel osobně podívat?
Michal: „Děda to sleduje na dálku. Každý zápas. Pak volá a zjišťuje, jak se máme, jestli dobře jíme a tak.“ (usmívá se)
Nedávno do týmu přišel britský útočník Liam Kirk. Na klubovém twitteru psali Liam Kirkin. Vám říkají jak?
Ondřej: „To je to jejich skloňování, mají snad čtrnáct pádů a nepoužívají předložky. Taky jsem už viděl napsáno Ondřej Kovarčíkin. Říkal jsem si, co to je? Kluci mi vysvětlili, že to je jejich skloňování. Jinak mně říkají Ou. Jako Ondra.“
Michal: „Big Ou. (usměje se) Já jsem klasicky Miša.“