Šikovný byl vždycky, slovenskou ligu hrával už v šestnácti letech, ale přes dvacet branek se nikdy v kariéře nedostal. Slovenský útočník Marko Daňo (28) teď v Třinci gólově explodoval. Za 37 zápasů nasázel 22 branek! Takovou bilanci u Ocelářů neměl ani jeho táta Jozef, jedna z legend klubu. „Sám jsem překvapený, jak to lepí,“ usmívá se Daňo. „Tatina jsem hned popíchnul.“
ADVERTISING
Když Marko Daňo v září 2021 přicházel do Třince, trenér Václav Varaďa o něm mimo jiné řekl, že je hokejový špalek. „Dobré přirovnání,“ zasmál se junior. „Nejsem úplně nejvyšší, ale podsaditý jako ten špalek. Sice nevypadám, ale když do mě někdo narazí, tak to pocítí. Umím se do toho opřít a být v rozích i před bránou nepříjemný. Ale dřevo nejsem. To bejvávalo.“
Přes dvacet gólů jste se nikdy nedostal, co za kanonádou stojí? Vaše letní svatba?
(usměje se) „Těžko říct, ale nic jiného jsem v podstatě nezměnil. Takže je možné, že když jsem se oženil, byl to právě ten správný impulz. S nadsázkou, sám jsem překvapený. Nezměnil jsem nic, ale podstatné je, že drží zdraví, musím zaklepat. Dřív to bývalo většinou tak, že se člověk rozběhl a něco do toho přišlo. Když jsem se cítil dobře, tak mě vždy něco zastavilo. Nyní zdraví drží. Tak věřím, že bude i dál a že dál budu moct být prospěšný pro tým.“
Také je fakt, že jste dřív hrával spíš třetí čtvrtou řadu a čekal se od vás fyzický hokej, souboje. Teď jste v jedné z nejlepších formací ligy s Liborem Hudáčkem a Andrejem Nestrašilem, k tomu i v první přesilovce Třince. Hraje to velkou roli?
„Určitě dělá svoje, když má člověk jinou pozici. Já jsem v dospělém hokeji začínal brzy, v šestnácti letech mě v Trenčíně dali z centra na křídlo, protože toho na mě nechtěli moc naložit. Od té doby jsem na křídle. V sedmnácti jsem ve Slovanu taky hrál třetí čtvrtou lajnu, protože jsem byl nejmladší. Po přechodu do zámoří jsem měl první sezonu vydařenou, měl jsem v Columbusu podobnou pozici jako mám nyní a projevilo se to i na bodech. To bylo super, ale pak už to tak ideální nebylo. Přestupem do Chicaga začala být moje nálepka jiná, zase to byla třetí čtvrtá lajna a produktivita už tak vysoká nebyla. V Třinci jsem hrál už i v minulém roce v první pětce, ale na druhé přesilovce. Změna přesilovky je citelná a jsem rád, že nám to s chlapci funguje. Že můžeme tahat mužstvo v důležitých momentech.“
Zmínil jste první sezonu v Columbusu. V ročníku 2014/15 jste za 35 zápasů nasbíral 21 bodů (8+13), na nováčka parádní počin. Zůstal za vámi třeba i o rok starší Boone Jenner, který je teď kapitánem Columbusu. Kde vám NHL utekla?
„Často je to v podstatě o tom, zda má člověk štěstí. Na jaké trenéry natrefí, jakou má zrovna formu. Já tehdy v závěru sezony dostal příležitost hrát, protože Columbus byl už mimo play off. Byl jsem hráč z prvního kola draftu (27. místo v roce 2013) a měl jsem i dobrou sezonu na farmě. Takže si mě vytáhli, chtěli mě vyzkoušet, dát mi šanci. Hrál jsem druhou lajnu se Scottem Hartnellem a dalším mladým Alexandrem Wennbergem, který je teď v Seattlu. A hráli jsme výborně! Jenže po téhle vydařené sezoně přišel trejd do Chicaga. Měli tři Stanley Cupy a mužstvo nabité hvězdami. V podstatě tam prostor nebyl.“
Tam se vaše kariéra v NHL zlomila?
„Nerad o tom takto hovořím, ale myslím, že kdybych zůstal v Columbusu, byla by kariéra jiná. Ale všechno je tak, jak má být, jsem vděčný, co jsem v NHL odehrál. Že jsem tam vůbec mohl být a splnil si svůj sen. Sice to nebylo úplně podle představ, ale okolnosti byly takové. Přišlo i pár zranění a člověk z kolotoče rychle vypadne. Vzpomínám v dobrém, ale samozřejmě mě to trošku mrzí.“
Je pro vás NHL uzavřená kapitola?
„Člověk nikdy neví. Dobrým příkladem je třeba Lukáš Sedlák. Odehrál super sezony v Rusku a dostal nabídku od Colorada, které vedl trenér, co nás společně trénoval na farmě ve Springfieldu. V Coloradu jsem pod ním také měsíc působil, ale bohužel mi to ani tam nevyšlo. Lukáš se dostal z evropské ligy v osmadvaceti letech zpátky do Ameriky. Já se budu snažit dělat co nejlepší práci v Třinci a uvidí se. Nechám otevřená dvířka, ale priorita je Třinec. Zámoří je lákavé, ale i kdyby nevyšlo... (krčí rameny) Smlouvu mám na další dva roky. Vždy se s tím dá něco udělat, ale hlavu mám nastavenou na přítomný moment. A na zápasy, které zrovna přichází.“
Když se vrátíme k vaší aktuální palbě v Třinci. Není už pomalu čas, abyste oprášil tátovo číslo 68?
(zasměje se) „Já jsem věrný číslu 56, které mi bylo přidělené v Americe po příchodu do Columbusu. Šedesát osmička je v Třinci spojena s mým otcem, v roce 1968 se narodil, ale jinak je to v prvé řadě Jaromír Jágr. Takže to určitě nehrozí.“
Byla by to troufalost?
„Tak...Třeba by to lidé pochopili, v Třinci určitě. Ale myslím si, že ve zbytku republiky bych se asi nesetkal až s takovým porozuměním. Kdepak, zůstanu při padesát šestce.“
Když už jsme nakousli téma Jágr. Jaké to je, hrát proti legendě? V Kladně jste na sklonku kalendářního roku prohráli 3:4 a Jágr měl dvě asistence.
„Je to nezmar a klobouk dolů před ním! Že se ještě stále drží zdravotně, fyzicky. V těch letech a na nejvyšší úrovni. Když naskočí do zápasu, dokáže být rozdílovým hráčem. Obrovská legenda českého hokeje i NHL. Pro nás všechny je obrovský zážitek hrát proti němu.“
Dovedete si představit, že budete hrát v padesáti?
„Já osobně ne! (usměje se) Už teď, v osmadvaceti, mě po některých zápasech bolí celé tělo. Vůbec si to nedokážu představit. Klobouk dolů před Jágrem, že to zvládá a dokáže být produktivní.“
Produktivní býval v Třinci i váš otec Jozef. Je pro vás výzvou jeho extraligové výkony dohánět?
„Kolik má otec bodů dohromady? Sto devadesát!? Tak to tady budu muset ještě nějaký ten rok pobýt. (usmívá se) Ale těším se z toho, že jsem ho předběhl v počtu gólů v základní části, táta jich měl za jednu sezonu nejvíc devatenáct (1998/99). Takže první krůček je splněný. Věřím, že ho budu postupně dobíhat i v celkovém počtu bodů a možná ho jednoho dne předběhnu.“
MARKO DAŇO (28 let) syn - otec JOZEF DAŇO (54)
od 2021 v Třinci 1995-2000
73 zápasů/ 53 bodů (32+21) bilance v ZČ 209/ 176 (68+108)
12 zápasů/ 3 body (3+0) bilance v play off 29/ 14 (5+9)
1 (zlato 2022) medaile s Třincem 2 (stříbro 1998, bronz 1999)
6/ 0 bilance na ZOH 12/ 9 (4+5)
23/ 6 (3+3) bilance na MS 18/ 15 (9+6)
141/ 45 (19+26) bilance v NHL nehrál
Že váš otec v jedné sezoně v barvách Třince nasázel nejvíc devatenáct branek, jste věděl?
„Řekl mi to jeden slovenský novinář, když jsme dělali rozhovor. Říkal, že jsem ocina překonal v gólech v základní části. Takže jsem ho hned trošku popíchl, zasmáli jsme se. Sám byl rád, že už jsem nějakou rodinou metu překonal a věří, že mi to bude sypat i dál.“
Táta trénuje Frýdek-Místek, jste spolu v kontaktu víc, když jste v jedné organizaci?
„Máme k sobě nyní blízko, tatin bydlí v Bystřici a byl i nedávno na třinecké střídačce, když byl pan Moták nemocný. Bylo to milé zpestření, oba jsme byli rádi, že nám takový zápas vyšel. V kontaktu jsme tak nějak pořád stejně, nějaké extra rady mi už táta moc nedává. Nechává to na mně, ale samozřejmě chodíme na návštěvy. I na Vánoce jsme byli u nich.“
A pořád vám v Třinci říkají Jožo? Nebo už si zapamatovali, že jste Marko?
(usměje se) „Když jdeme na led, tak Jožo od spoluhráčů párkrát padne. Stále se to drží a je to milé. Když byl tatino na střídačce, tak na tabuli k příspěvkům do klubové kasy bylo napsáno: Jožo mladší plus Jožo starší. Rádi jsme přispěli.“
Bylo to poprvé, že jste měl tátu nad sebou na střídačce coby trenéra?
„Ne. I v dorostu Trenčína a pak i v áčku byl můj trenér. Mám na to dobré, ale i nedobré vzpomínky. Už tehdy třeba lidé říkali, že mám v klubu otce trenéra a ten mě tlačí. A další podobné věci. Nebylo to moc příjemné. Takže jsem rád, že jsem mohl všem dokázat, že to nebylo o tom, že by mě táta tlačil. Ale o tvrdé práci. Že jsem prostě chtěl.“
Třinec - Litvínov: Domácí vedení navýšil střelou z ostrého úhlu opět Daňo, 2:0
Byl na vás táta jako trenér přísnější?
„Když jsem byl mladý, tak na mě byl přísný. Když jsem vyrůstal, měli jsme doma partu kluků, co nebyli hokejisti a byli starší o šest roků. Měli jiné návyky, chtěli chodit ven. Ale já měl doma vždy tvrdý režim. I na zimáku. Táta na mě byl tvrdší, než na ostatní spoluhráče. Na druhou stranu, táta pro mě byl můj nejbližší vzor. Díky němu jsem začal hrát hokej a mohl jsem pod ním fungovat. To bylo milé a super.“
Táta přiznal, že emoce na ledě máte po něm. Že také dokázal být slušný bouřlivák? Je to tak?
„Nemáte někde zapsáno, kolik měl táta trestných minut? (usměje se) Dost, že? Takže ano, něco jsem podědil a potatil jsem se. Nerad prohrávám, někdy to ve mně vybouchne. Vím, že se to nedělá, ale někdy je třeba mi to připomenout. Teď si mě vzal pod křídla Vladko Dravecký. Po mém výstupu ze začátku sezony jsme si sedli a řekli jsme si k tomu nějaké věci. Od té chvíle, myslím si, se držím. I tatino mi tehdy vstoupil do svědomí, trošku si se mnou pohovořil. Za každou radu jsem vděčný, ale stejně za to může samozřejmě otec. Že mám takové výstupy.“ (směje se)
Mluvíme o zápase s Pardubicemi v 15. kole (2:3), kdy vás trenéři po dvou trestech za nesportovní chování po druhé třetině poslali do kabin?
„Ano, měl jsem tam faul a pak dvojku za kecy k rozhodčímu. Dostali jsme z toho i gól, takže bylo zasloužené, že jsem do třetí třetiny už nenastoupil. Mrzelo mě to, uvědomil jsem si chybu a chtěl jsem mužstvu pomoct získat gól zpátky. Ale i touto tvrdou formou, kterou jsem v minulosti ještě nezažil, jsem dostal od trenérů najevo, že tohle už se víckrát prostě nesmí stát. Od té doby se mi nic podobného nestalo, takže dobrá volba trestu. Zatím to funguje a věřím, že to tak i zůstane.“
Je pro vás složité emoce na ledě krotit?
„Když tam za sebou stále vidím tu dvacet dvojku (číslo Draveckého)... Vladka mám nablízku a ten nade mnou drží ruku. Je pro mě oporou, co mě drží zkrátka. Sám se vždy před zápasem dám do klidu a udělám si v hlavě přípravu. Co bych chtěl na ledě udělat. A vždy si opakuji, že rozhodčí mám nechat na pokoji! Zatím to funguje.“
I Dravecký za sebou má škraloup v reprezentaci, když s jedním ze spoluhráčů před tréninkem přetáhl večírek. Poučil se? Je správný mentor?
„Na to si vzpomínám, ale jsou to už staré záležitosti. Člověk se většinou učí na svých chybách, ale nejlepší je učit se na chybách druhých. Když mi umí poradit, vezmu si jeho radu k srdci a jsem rád za každý rozhovor. Má toho hodně za sebou, ví, o čem hovoří. Jsem vděčný, že v týmu je a já můžu být jeho spoluhráčem.“
Když jste do Třince v září 2021 přicházel, trenér Václav Varaďa říkal, že jste takový hokejový špalek. V dobrém slova smyslu. Přesto, jak vám to zní? Že jste špalek.
(usměje se) „Tak on to myslel asi tak, že nejsem úplně nejvyšší, ale podsaditý jako ten špalek. Sice nevypadám, ale když do mě někdo narazí, tak to pocítí. Umím se do toho opřít a být v rozích i před bránou nepříjemný. Takže dobré přirovnaní, jsem špalek.“
Dřevo nejste?
(zasměje se) „Bejvávalo, ale tuto sezónu to nepotvrzuji.“
30
Tolik let nevyhrál bodování extraligy slovenský hokejista. Naposledy to v posledním federálním ročníku 1992/93 dokázal Branislav Jánoš z Trenčína (40 zápasů/ 38+28), který pak v letech 1998-2002 hrával v Třinci. Nejlepším slovenským střelcem základní části byl Marek Uram v dresu Znojma v sezoně 2000/01, dal 26 gólů.
Jste v čele extraligových střelců. Trofej pro nejlepšího kanonýra základní části naposledy ze slovenských hokejistů vyhrál Marek Uram v roce 2001. Prolomíte dlouhé čekání?
„Uf, to je dlouhá doba. Sám jsem překvapený, že nikdo z tolika kvalitních slovenských hráčů a top střelců, kteří prošli extraligou, nebyli za takovou dobu nejlepší. Konec je ještě daleko, ale udělám všechno, abych rekord prolomil. Jediné, co vím, že Libor Hudáček dal za Liberec 31 gólů. Už mi to taky trochu předhazoval. Že se mi jako pokusí pomoct překonat jeho slovenský rekord. (usmívá se). Tak uvidíme. Pokud budeme pokračovat v takové formě, jakou naše pětka i mužstvo má, můžeme se k tomu minimálně přiblížit.“
Pokud bychom hledali slovenského vítěze kanadského bodování základní části, je to ještě zajímavější. Tohle se naposledy povedlo Branislavu Jánošovi v roce 1993. I to je výzva?
„To jsem ještě nebyl na světě! Tak tohle už by bylo přepisování historie, jak se patří.“
Během rozhovoru si takřka celou dobu hrajete se snubním prstenem. Nosíte ho i na zápasy? Je právě tohle váš střelecký talisman? Prsten, co všem střelcům káže?
(zasměje se). „Před tréninkem i zápasy ho sundávám, ale je v kabině, takže na blízku. Jinak ho poctivě nosím každý den, to musím kvůli manželce připomenout. Ale ona to vlastně ví.“